Íránský jaderný program patří bezesporu mezi nejkontroverznější záležitosti současné globální politiky. Není však racionální důvod pro paniku. Chce to mít trochu nadhled a nepodléhat marným snahám českých médií zaujmout ovečky a vymámit z nich peníze.
Není žádným tajemstvím, že novinám vydělávají zprávy senzacechtivé s šokujícími titulky, ideálně s vykřičníkem na konci. Hloubkové analýzy a umírněné komentáře nejsou tak finančně úspěšné. Nehodlám to českým novinářům zazlívat, však každý musíme splácet tu hypotéku. To ale ještě neznamená, že je za jejich úmyslné či neúmyslné klamání pochválím. Podívejme se napřed, na čem se v té Ženevě vlastně dohodli.
Základní body dohody
Írán se zavázal, že v následujících šesti měsících dobrovolně učiní mj. následující úkony:
- Zastaví veškeré obohacování uranu nad 5%.
- U poloviny 20%ního uranu sníží obohacení zpět na 5%.
- Druhou polovinu 20%ního uranu konvertuje na palivo pro Teheránský výzkumný reaktor. Tyto zásoby uranu pak již nebude možné dál obohacovat.
- Nebude rozšiřovat své zásoby uranu obohaceného na 3,5%.
- Pozastaví konstrukci těžkovodního reaktoru v Araku.
- Nebude začínat nové aktivity v jaderných zařízeních v Natanzu a Fordo.
- Nebude otevírat nové závody pro účel obohacování uranu.
- Budou posíleny mezinárodní kontroly íránských jaderných zařízení.
Státy skupiny E3+3 se zavázaly, že v následujících šesti měsících dobrovolně učiní mj. následující úkony:
- Nebudou schvalovat žádné nové unilaterální sankce, které by se vztahovaly k íránskému jadernému programu.
- Nebudou schvalovat žádné nové sankce v rámci RB OSN ani v rámci EU, které by se vztahovaly k íránskému jadernému programu.
- Pozastaví snahy omezit íránský export ropy, což to dovolí Íránu prodávat ropu svým současným obchodním partnerům v obvyklém množství.
- Spojené státy a Velká Británie zruší své sankce ohledně íránského exportu ropy, zlata a vzácných kovů.
- Spojené státy zruší své sankce ohledně íránského automobilového průmyslu a vztahujících se služeb.
- Založí se finanční kanál, jehož smyslem bude využívat zisky z íránské ropy pro humanitární potřeby na území Íránu. Tento kanál může být také využíván k plnění íránských finančních závazků vůči OSN či k podpoře íránských studentů v zahraničí.
- Pro Írán by tato opatření mohla znamenat vyšší roční zisky o $7 mld.
Obě strany přiznávají, že v žádném případě nejde o dohodu konečnou, nýbrž dočasnou. Z toho tedy vyplývá, že účelem této dohody je hlavně posílení vzájemné důvěry. Ta rozhodně bude zapotřebí pro další kolo vyjednávání. Ani jedna ze stran totiž neučinila žádné zásadní ústupky, ujednání se týkají prozatím pouze následujících šesti měsíců a plnění dohody je v zásadě dobrovolné.
Ujednání tedy nepřináší žádné zásadní řešení. Klíčové naopak bude dění v následujících měsících. Pokud bude Írán zlobit, okamžitě se vrátí sankce a mezinárodní nátlak. Pokud američtí jestřábi neudrží prst na spoušti a vypálí nové sankce, Írán se vrátí k obohacování uranu. Jednodušší to už být nemůže.
Tato úmluva tedy může znamenat zásadní zvrat v celé problematice, ale může se také zhroutit jako dům z karet. Je ale v nejvyšším zájmu obou stran dodržet tuto dohodu, a to za jakoukoliv cenu. V každém případě dohady, že jde jen o zdržování či dokonce o druhý Mnichov, jsou naprosto zcestné.
Proti-íránská rétorika
Veškerá mediální panika s tzv. „druhým Mnichovem“ vznikla slepým posloucháním proti-íránské propagandy. Ano, je to ošklivé slovo a nemělo by se jím zbytečně plýtvat. V tomto případě se ale perfektně hodí.
Izrael má jasnou motivaci pošlapat dobrou reputaci jakéhokoliv potenciálního soka na Blízkém východě. Izrael vojensky dominantní silou na Blízkém východě. A podle nejmenovaného zdroje, říkejme mu „Jarda“, vlastní i pár desítek jaderných hlavic. Ale nikomu to prosím neříkejte!
Kdyby někdo měl početně i technologicky srovnatelnou armádu, musel by Izrael začít aktivně pracovat na tvorbě regionálních spojenectví. A to by znamenalo, že by musel nějak vyřešit spory ohledně Palestiny. Status quo na Blízkém východě se prostě zdá být přijatelnějším.
V případě Ameriky jde zase o posedlost biblického příběhu dobra proti zlu. Toto černobílé vidění světa se zrodilo v době indiánských válek, kde původní obyvatelé byli mnohdy považováni za satanovy nohsledy. A v jisté míře se Američanů drží dodnes.
Spojené státy vždy potřebovaly nepřítele, bez něj neumí tvořit svou zahraniční politiku. První hromadná reakce washingtonských funkcionářů po pádu Berlínské zdi patrně vypadala takto: „Hurá! Dokázali jsme to! No, a co teď?“ Po Sovětech se objevil Saddám, pak Al Kajda, pak zase Saddám, občas Severní Korea a Írán se do toho vždy taky nějak přimíchal. Je také nutné poznamenat, že se washingtonskými stíny potuluje velice bohatý a vlivný proizraelský lobbing.
Tento článek rozhodně nemá za úkol tvrdit, že v Íránu rostou jen voňavé květinky a že bychom s nimi hned měli uzavřít nějakou formu spojenectví. Spíš jde o (marný) boj proti černobílému vidění světa, díky kterému nekriticky přijímáme zprávy zaujatých stran.
Mnichov II? Ale kdeže
Za posledních čtyřiadvacet hodin se objevilo mnoho vzpomínek na Mnichov 1938. Tehdy čtyři nejvýznamnější západoevropské mocnosti fakticky posvětily okupaci suverénního státu. Šlo o bezprecedentní záležitost, která natrvalo pošpinila dobré jméno mezinárodního práva a pohřbila ne příliš efektivní projekt Společnosti národů. Naproti tomu ženevská dohoda neporušuje práva ani suverenitu žádného státu na světě. Srovnání s Mnichovem je tedy poněkud úsměvné.
Izrael tvrdí, že tato dohoda pomůže Íránu získat jadernou zbraň. Zaprvé, jak již bylo řečeno výše, každý sebemenší íránský pokus o obnovu obohacování uranu bude vést k obnovení sankcí. Proč by to Írán jen dělal? Pokud Írán skutečně chce svou vlastní jadernou hlavici, tato dohoda ji jen oddálí přinejmenším o půl roku.
A zadruhé, proč si pořád všichni myslí, že by ji Írán okamžitě použil? Ahmadínežádova slova o „vymazání Izraele z mapy“ je nutné brát s rezervou. Bývalý íránský prezident byl jen silným populistou, co jen mluvil a mluvil, ale nikdy nic neudělal. Však se zeptejte jakéhokoliv Íránce, co vše nasliboval. Přísahal, že sníží chudobu, ale za osm let nikam nepokročil. Hodně toho napovídal o lidských právech, ale situace se spíše zhoršila.
Kdyby Íránci skutečně chtěli zlikvidovat židovskou populaci, začali by stejně jako Hitler u sebe doma. V Íránu ale dlouhodobě žije druhá největší židovská komunita v regionu (hned po Izraeli) a nedá se říct, že by trpěla víc než v kterékoliv jiné blízkovýchodní zemi. Dále stojí za připomínku, že tato Ahmadínežádova slova o Izraeli, vymazání a mapě byla špatně přeložena a interpretována. Prezidentské kormidlo navíc dnes vlastní někdo jiný.
Racionální hráč
Kdyby Írán skutečně chtěl jadernou zbraň, dávalo by mnohem větší smysl, pokud by ji chtěl spíše kvůli své obraně. Říkejme tomu taková ochrana proti převratu či všeobecně proti cizí agresi. Žádný stát vlastnící jaderný arzenál nebyl nikdy svržen. Naopak vůdci Libye a Iráku, států neúspěšně se snažících se o atomovku, byli efektivně připraveni o práci i o hlavu.
I přes svou propagandistickou rétoriku Írán nikdy nebyl iracionálním hráčem. Vše, co dnes Írán dělá, činí z jediného důvodu. Chce se opět stát regionální velmocí. Podporuje mnohé muslimské organizace, umírněné i ty radikální. Při jakékoliv příležitosti vyzdvihne snahu Palestinců vytvořit si svůj vlastní stát. Snaží se omezit vliv jiných aspirantů o pozici blízkovýchodního hegemona. Jde například o Saúdskou Arábii, Izrael, Egypt nebo Al Kajdu. A ano, i technologická převaha nad okolními státy slouží tomuto účelu.
Perská říše, od 30. let známá jako Írán, tu byla už od starověku. Přežívání je věc, kterou umí více než dobře. Proč by Írán použil jadernou zbraň proti komukoliv (přímo či nepřímo)? Všichni Íránci si jistě uvědomují, že by jim na zahrádce hned poté vyrašily americké hříbky. Možná ze mě mluví má mladická naivita, ale prostě nevěřím, že by v Íránu žilo osmdesát milionů bláznů.